Je mi skoro třicet let. Mám velmi náročnou práci, co se přemýšlení týče. Vypadám poměrně hezky. Mám postavu a svaly pevnější, než holky o deset let mladší, i než o deset let starší. Už tři roky jsem nejedla svíčkovou omáčku. Jo, až tolik si hlídám sacharidy. Taky skoro nejím maso. Cvičím. Teď už ne tak často, ale když, tak s velkou brutalitou. Ve sportu ráda poznávám své hranice. Proč o tom ale vyprávím?
Když jsem v sedmnácti letech začala brát hormonální antikoncepci, zkrásněla mi pleť, moje vlasy byly jako z hedvábí a vypadala jsem jako sluníčko. Problém ovšem byl v tom, že ne tak sluníčkově vypadalo mé tělo. To totiž ztloustlo o cca dvacet kilo. Při mé výšce 164cm to opravdu nevypadalo hezky. Omlouvala jsem to tím, že prostě dospívám, moje tělo se přizpůsobuje a můj šatník jsem začala přizpůsobovat XL modelům. A tak jsem tedy chvíli byla spokojená. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem se začala opravdu velmi nepříjemně cítit ve svém vlastním těle. Kdy jsem viděla svou fotku z jednoho festivalu. Kdy tam mam cca trojnásobek normálního obličeje. Kdy se se mnou tehdejší přítel rozešel (funny story je, že mi minulý týden přiznal, jak toho lituje, ale o tom třeba jindy).
Bylo mi 19 a já vypadala jako balvan. Balvan se špekama, kam se podíváš. A tak jsem si zjištovala informace o hubnutí, sportu… Začala jsem cardio jumpingem a heatem a během čtvrt roku jsem shodila těch dvacet kilo dolů. Co si budem… bylo to super, vypadala jsem zase skvěle, cítila jsem se dobře, ale nestačilo mi to. Chtěla jsem víc. Víc plochý břicho, víc propadlý obličej. Jenže když nedodáváte svalům potřebné živiny, ztrací se a pak se nakonec neděje nic. Tak moc jsem byla závislá na pohledu do zrcadla, kde se mi rýsovaly žebra, tak moc závislá na otázky ostatních, jak jsem dokázala zhubnout, že jsem se rozhodla úplně ignorovat potraviny a jen sportovat. Víte, jak moc náročný je mít třífázový tréning ve chvíli, kdy nemáte žádný příjem potravin? Dost. Ale já si říkala, že to zvládnu, musím přeci!
No, nezvládla jsem. Vynechala mi menstruace. První měsíc. I ten druhý. I ten třetí. A protože jsem poměrně uvědomělá o hlubších problémech, věděla jsem, že se dostávám tam, kam nechci. A věděla jsem, že teď je ten moment, kdy musím začít jednat, pokud nechci umřít. Protože nemoci vyjít ulici nahoru je hrozný. Vůči sobě jsem byla vždycky tak nějak masochistická, proto jsem se rozhodla pro dost radikální řešení.
Svlékla jsem se proti zrcadlu a viděla jsem se tam. Hezounká tvářička a 45kg tělíčka. A tak jsem před zrcadlem začala jíst husu. Kdo o tom má povědomí, tak ví, že stačily dvě sousta a cítila jsem se plná a hlavně jsem se nenáviděla, že něco takového jsem dopustila. Jenže já i přes nevolnost do sebe nacpala celé husí stehno. Silou vůle jsem ho v sobě držela. A další den jsem to zopakovala se špagetama. A další den už nevím s čím, ale fungovalo to.
Začala jsem sílit, měla jsem opět energii na sportování. Ale ten strach přibrat sto gramů tam byl pořád.
Jak čas plynul, naučila jsem se pracovat se svým tělem. Ovšem předcházelo tomu desítky hodin studií o tom, jak lidské tělo funguje, o nutričním žebříčku, o svalech a o bílkovinách. A tak jsem s tím tedy pracovala a pořád pracuju. Bohužel, když mám velké nervové vypětí, nejím. Před dvěma lety jsem nejedla devět dní v kuse, protože jsem měla tak velký stres, že jsem ho jinak neuměla zpracovat. S tím se rovná slabost těla, neschopnost cvičit, neujít sto metrů po ulici bez odpočinku.
A to trvá do dnešního dne. Když mám nervové vypětí, můj žaludek vypíná a já nedokážu přijmout potravu. Jenže taky už vím, že to nic neřeší a ničemu tím nepomůžu.
Dostala jsem do stavu, kdy jsem nežrala, jen cvičila, měřila obvod pasu a okouzleně koukala na svá žebra. Jenže to není hubenost, ale nemoc. Nemoc, která sžírá mozek tak dokonale, že někdo, kdo si tím neprošel si to nedokáže uvědomit. Dostala jsem se na samotné dno bytosti.
Z toho jsem se poučila, že cvičit je super. Miluju cvičení, miluju tu bolest svalů, miluju to posouvání hranic, kam až je schopné tělo dojít. Taky už ale vím, že svaly a tělo je potřeba krmit. A pořád si vyčítám, když si koupím čokoládu. Jen taky vím, že díky té čokoládě dokážu odběhnout dvacet kilometrů. A že já běhám ráda. Miluju, když mě moje vlastní tělo poslouchá. Ten pocit, že vaše svaly dokážou tak strašně moc, jen když poručíte….
Takže ne být hubená, ale být silná!
Žádné komentáře:
Okomentovat