sobota 18. listopadu 2017

Vidím

Přiznávám se. Když přijde na sebelásku, sebevědomí, sebepřijetí a všechno další sebe pozitivní, jsem celkem loser.
Pokud mě uvidíte jít proti vám po ulici, uvidíte normální mladou zdravou holku s dlouhýma kudrnama, pořádnou prdelí, ďolíčkem ve tváři a zářivě modrýma očima.
Jenže když se svleču a podívám se na sebe do zrcadla, vidím něco jinýho.

Vidím stehna a předloktí posetý jizvama, který na první pohled nejdou vidět, ale mě pálí do očí, jako bych pořád cítila ostří, jak mi řeže kůži. Jak jsem takhle ventilovala všechnu psychickou bolest a třásla se při vyplavení krve a prvních endorfinů.

Vidím strie na břiše, na zadku, na prsou, na pažích. Strie, který podle mojí mámy můžou mít jen ženský, co už měly děcko, ale ne, já to mám z toho, jak jsem prostě nedokázala nežrat.

Vidím prsa, každý jinak velký, jak kdybych v tom pravým cítila ten "zatím nezhoubnej" nádor.

Vidím povislou kůži, která je tak o velikost větší než zbytek těla, vidím, jak se stahuje strašně pomalu, protože furt nedokážu normálně jíst.

Vidím fialový kruhy pod očima z probdělých nocí, který už nikdy nedospím.

Vidím zarudlý pupínky, který si škrábu, když jsem nervní.

Vidím bledou pleť s žlutavým nádechem ukazující na dysfunkci jater.

Vidím všechny ty diagnózy napsaný na papírech od doktorů, furt je nosím u sebe v diáři. Rozštěp páteře, valgózní kyčle, poškozený chrupavky v celým těle, skolióza, hraniční velikost jater, tenká žaludeční sliznice, chladová alergie, hypofunkce štítné žlázy, deprese, úzkosti.

Zavřu oči. Umlčím všechno tohle. Podívám se znovu. Co vidím teď?

Vidím malou holku, co se v pyžamu schovává pod peřinou, protože po sobě rodiče zase řvou.

Vidím holčičku, která se snaží někam utéct před mámou s vařečkou, před tátou s páskem, před bratrem s pravítkem.

Vidím puberťačku, které hlasitě tluče srdce a poslouchá, jak opilej přítel zase řve na mámu, jak zklamala ve výchově, jak je ona špatná matka a já línej povaleč, kterej umí jen žrát a otevírat si hubu.

Vidím slečnu, která chce kurva někam patřit.

Vidím holku, která si ubližuje jen protože jí ubližují i jiní a myslí si, že takhle zmizí její problémy.

Vidím ty svoje obrovský vyčítavý oči, i mě ten pohled pálí, vidím v nich tu bolest všeho.

Vidím sotva dospělou mladou ženskou, která odmítá chodit na terapie, místo toho kouří, pije a odkládá učení se a místo toho uniká k hudbě.

Vidím devatenáctku, která končí po měsíci s vysokou školou, protože se psychicky sesypala a stěhuje se k příteli, vidím ji, jak leží v posteli a neumí si najít normální práci, která by jí i jejímu chlapovi zařídila to, že nebudou sotva přežívat.

Vidím, jak se hroutím pod náporem nemocí psychických i fyzických.

Vidím zoufalku.

Vidím tu holku, která se už zase přeje ráno neprobudit.

Vidím ji, jak se jí najednou zase vrací naděje do očí.

Vidím, jak se snaží jíst.

Vidím, jak bojuje proti světu a hlavně proti sobě samotné.

Vidím všechno tohle, cítím všechny svoje nemoci, který mě žerou zaživa a způsobujou mi bolehlav.
Vidím všechny svoje chyby a nedokonalosti. 
Víc a výrazněji než kdokoliv jinej kolem mě.
Ale hlavně vidím mladou, krásnou holku, která konečně začíná mít ráda to, co se na ni dívá ze zrcadla.

2 komentáře: