A je to tady, poslední den, všechny články byly na čas a já... já to fakt zvládla. Páni. Jsem na sebe doopravdy pyšná. Jen ten poslední článek věnuju spíš tomu, co chci říct na závěr.
Tahle výzva byla celkem těžká, nutila mě dělat něco, i když jsem na to neměla náladu, permanentně blít svoje pocity a i když jste se o mně možná dozvěděli víc, já mám psaní celkem znechucený.
Píšu, protože chci, protože potřebuju upustit páru, protože chci obalit Sirénu dalším závojem tajemství, protože vás možná chci držet v myšlence toho, že jsem věčně vydepkovaná holka z tumblr, která si myslí, že deprese, úzkosti a anorexie je něco hezkýho (nejsou).
Chtěla jsem tohle psát, protože tu bylo několik hodně fajn témat a ano, částečně tu zas bylo několik pocity blicích momentů, ale poslední týden byl děsnej. I když jsem všechny články psala s předstihem minimálně jednoho dne, protože - jak tomu říká Nowa - můj vnitřní autista by nesnesl, kdybych jeden den vynechala. Jsem posedlá touhou mít všechno pod kontrolou? Jo. Pomohla mi tahle výzva? Ani ne.
Každopádně jsem ráda, že vím, že dokážu psát měsíc v kuse, naučila jsem se při psaní na klávesnici používat o jeden prst víc a.... to je zhruba všechno.
Jak už jsem někde řekla, Siréna je role a já nedokážu být herečka každej den. Proto teď tuhle masku na chvíli sundám a uložím ji do šatníku. Potřebuju být zas chvíli já, v osobním životě se mi teď děje až moc zmatků na to, abych si dokázala každý den hrát na vydepkovanou puberťačku.
Žádné komentáře:
Okomentovat