Den dvacátý šestý - část života, kterou bych změnila

Kdybych měla vypočítat, kde všude můj život doposud stál za hovno, tak tu budem hodně dlouho. Jakože hodně, hodně, hodně dlouho.

Ale i přesto bych neměnila nic.

Jo, je to klišé, fuj, Siréno. Já vím.

Jenže i přes to, že mám traumata, budím se s nočníma můrama s křikem a slzy mi tečou po tvářích, někdy ani nepoznávám Mártyho, někdy mě prostě musí pevně chytit, dokud se neuklidním, i přes to, že se hroutím při malým stresu, přes to, že se pořád ponižuju a podceňuju, bych nezměnila nic.

Protože co kdyby mě nikdy bratr nezneužíval? Byla by ze mě pipina, co by si nikoho a ničeho nevážila? Nejspíš.

Co kdybych měla fajn a úplnou rodinu? Sotva bych pak měla předpoklady k tomu být hodná máma.

A kdybych chtěla změnit to, že slyším duchy mrtvých lidí a tak nějak prostě vím, čeho se nejvíc bojíte... Pak bych nebyla tak empatická.

Ano, můj život je protkanej smůlou a lidma, co mi ubližujou, ale čí ne? Můžu být vděčná za to, že jsem dostala příležitost vypadnout a začít znova, jinde, s Mártym. Té šance jsem se chytla jako hovno košile a bylo to nejlepší rozhodnutí mýho života.

Takže i přesto, že si pořád stěžuju, že mám život na hovno, nemám peníze, jsem narušená... Nic bych neměnila. Protože ještě nevím, co mě čeká. Třeba mě za to všechno osud odmění. Třeba díky tomuhle všemu mám něco, co někdo jinej nemá. Třeba si kvůli svojí rozbité rodině vytvořím svoji, kde se budeme mít všichni rádi.

Můj život není dokonalej, ale na světě je tolik lidí, kteří by si přáli mít se jako já, že se až stydím za to, jak si věčně stěžuju.