Nekonečno

Chci psát, vážně. Ne, že bych neměla nápady, můj blog se plní konceptama. Jen mám tak hrozně rozlítanou mysl, že nedokážu nic z toho dokončit. Nějak mi dochází síla na to mít nějakou roli na sociálních sítích, dělat, že je všechno v poho, psát o svých pocitech a ještě čelit realitě.

O něm ft. Seveřanka v Praze

“Byl jsi mi oporou dlouhá léta, můj milý. Byl jsi jednou z mých konstant v životě. Nikdy jsi nic nechtěl. Vždycky jsi mi pomohl. Byl jsi na mě nejhodnější na světě. Nikdo nechápal naše kamarádství. Nikdo. Nikdo nevěřil, že jsme spolu nic neměli. Nikdy. 

O chybách ft. Seveřanka v Praze

Občas si říkám, co bych v životě udělala jinak, co bych změnila. Co bych udělala jinak, kdybych tehdy věděla to, co vím teď. Jasně, zkušenosti jsou nepřenosné. Ale taky si občas říkáte, co byste řekli svému mladšímu Já, kdybyste měli tu možnost? První takové rozmluvy jsem měla před dvěma lety a druhé mám poslední dny. Je soubor určitých věcí, které bych strašně ráda řekla svému tehdejšímu dvacetiletému Já. Tedy Já, které je teď skoro o deset let mladší.

Dalo by se to shrnout do čtyř bodů vlastně: Neboj se chybovat, Dělej velké kroky, Věř si a Řekni si o pomoc, když potřebuješ. 

Chlapci, prosím, promiňte mi ten genderově nevyvážený první blok a omluvte, že se bude jednat o možná povrchní věci. Ale nejsou o nic méně důležité.

Tak poslouchej dobře, ty malý zrzavý telátečko, teď si upřímně řekneme totiž pár věcí.

Vidím

Přiznávám se. Když přijde na sebelásku, sebevědomí, sebepřijetí a všechno další sebe pozitivní, jsem celkem loser.

Pokud mě uvidíte jít proti vám po ulici, uvidíte normální mladou zdravou holku s dlouhýma kudrnama, pořádnou prdelí, ďolíčkem ve tváři a zářivě modrýma očima.

O anorexii ft. Seveřanka v Praze

Je mi skoro třicet let. Mám velmi náročnou práci, co se přemýšlení týče. Vypadám poměrně hezky. Mám postavu a svaly pevnější, než holky o deset let mladší, i než o deset let starší. Už tři roky jsem nejedla svíčkovou omáčku. Jo, až tolik si hlídám sacharidy. Taky skoro nejím maso. Cvičím. Teď už ne tak často, ale když, tak s velkou brutalitou. Ve sportu ráda poznávám své hranice. Proč o tom ale vyprávím?

"Ne" je kámoš, né žrádlo ft. Seveřanka v Praze

No. Holčičkám je od mala vštěpována jedna taková věc. Říká se jim “Buď hodná holčička.”. Buď hodná holka a usmívej se. A když se podobné pitomosti opakují příliš často, zakoření to ten pocit, že všem musíme vyhovět, jinak by nás neměli lidi rádi. Pak to vede k tomu, že děláme věci, které ale dělat nechceme, jen protože se to od nás čeká. Z takových holek pak vyrostou poslušné ženy, které upřednostní všechno před sebe samou. Takže třicetiletá roštěnka se cítí vnitřně na padesát, protože nikdy si neudělala čas pro sebe, nikdy neřekla, že nechce a ptá se, co udělala špatně. Potřeba seberealizace je v každém z nás. Někdo to vnímá silněji a někdo opravdu obětuje vše pro rodinu, děti, přátelé, práci. A myslí si, že je normální dřít víc, že jinak to ani vlastně nejde. Že od ženy se přece neočekává, že by mohla mít své zájmy, kariéru nebo dokonce (!) mít svůj názor.  

Může si za to sama

Dnešní společnosti se mimo jiné říká rape culture. Že prý normalizujeme znásilnění a ženská si za to může sama tím, jak se oblíká, chová, že pije, když jsou kolem ní chlapi, dává smíšené signály, dost se nebrání, mstí se svým bývalým roznášením drbů, chce politovat. Ráda bych k tomu řekla svoje.

Sirénin zpěv

Několikrát mi řekli, že jsem sexy. Hezká holka, kus ženské, krásná samička, kunda,... Byli bychom tu dlouho, kdybych měla vyjmenovat všechno.

Na Twitter mi píšou muži a nabízí mi sex. A já si pořád říkám - proč? Co na mně vidí? Čím je všechny tak přitahuji?

Každej les jednou končí.

Jsem ztracenej, povídá.

Nevím, kam jdu, jestli vůbec jdu.

Pořád si říkám, co dělám špatně, čím jsem si tohle zasloužil?

Jíst jako vrabeček #2 - Závislost

Každej máme svoje malý závislosti, říkala. Doteď jsem přesvědčená o tom, že tím neomlouvala jen sebe, ale i mě a spoustu jinejch lidí, na kterých jí kdy záleželo. Ale má pravdu.

Každej jsme na něčem závislej. Na kafi, cigaretách, alkoholu, cukru.

A já byla závislá na hubnutí.

Jíst jako vrabeček

V patnácti jsem při 162 cm vážila 98 kilo. O rok později jsem jela na tábor. A tam se všechno pokazilo.

Den třicátý - slovo nakonec

A je to tady, poslední den, všechny články byly na čas a já... já to fakt zvládla. Páni. Jsem na sebe doopravdy pyšná. Jen ten poslední článek věnuju spíš tomu, co chci říct na závěr.

Den dvacátý devátý - jaký je můj cíl na dalších třicet dní?

Hah, já neplánuju. Většinou tak jako čekám, až se všechno začne hroutit a pak se rozbrečím, dám si přes hubu, poberu koule a dám to nějak dohromady. A pak se to celý opakuje znovu.

Den dvacátý osmý - pět věcí, které mě rozesmějí

Když se směju, zní to hrozně, ale stejně mi to nezabraňuje tomu se smát nahlas jako kobyla.

Den dvacátý sedmý - napiš o tom, co ti nejde

No tak, vždyť by se vám to pozpátku číst nechtělo.

Den dvacátý šestý - část života, kterou bych změnila

Kdybych měla vypočítat, kde všude můj život doposud stál za hovno, tak tu budem hodně dlouho. Jakože hodně, hodně, hodně dlouho.

Den dvacátý pátý - jedenáctý obrázek na slovo "anorexia"

Upřímně jsem se bála, že na mě vybafne nějaká skinny tumblr bitch.

Den dvacátý čtvrtý - co jsem se učila až moc složitě

Víte, já jsem blonďatá. Takže až moc složitě učím i citlivost ISO na foťáku.

Den dvacátý třetí - pro mámu

Musím říct, že tohle pro mě byl asi nejtěžší článek doposud.

Den dvacátý druhý - mých deset random písní

Můj hudební vkus je širší než boky Haliny Pawlovské, takže na tohle jsem se fakt těšila. Uvidíme, co na mě vybafne.

Den dvacátý první - tři věci, které by se ode mě měly mé děti jednou naučit

Nevím jak vám, ale mě zatím děsí představa toho, že ve mně devět měsíců roste člověk a potom si mnou prodere cestu na svět.

Den dvacátý - něco o kamarádech v odrážkách

Kamarádů nemusí mít člověk moc. Taky jich moc nemám lol.

Den devatenáctý - moje první láska

Asi už není tajemství, kdo byla moje první láska. A je mi to celkem jedno. Říkejte si co chcete, jsem ráda, že zrovna ona byla moje první sněhová vločka.

Den osmnáctý - třicet faktů o mně

Tak jo, teď přišla má chvíle, cítím se jako slavný jůtůber, jehož dvanáctiletí fanoušci hrající Pokemon Go a Minecraft si vyžádali TAG 30 faktů o mně. A já vám ho blahosklonně dám, díťata. Tady jsem.

Den sedmnáctý - Rak(ovina) aneb zvěrokruh

Mohla bych nadávat, jak je tohle psaný na všechny lidi pod vzorcem toho, aby to sedělo i na mě, na mýho souseda s pentáčem vytetovaným na hlavě a na prodavačce v drogérii, ale to si nechám pro jindy. Předepisuju tohle dopředu, protože přece nikdy neprokrastinuju, a taky ignoruju fakt, že vstávám ve čtyři ráno.

Den šestnáctý - co mi chybí

Spánek? Půl hlavy vlasů? Práce? Vůle žít? Ne, dobře, pardon, teď už vážně. Jinak co říkáte na novej layout, celkem cool, ne?

Den patnáctý - popiš odrážkami svůj život

Kdy už konečně přesně dodržím tu výzvu, ptáte se? Nevím, měli byste mě číst dál, abyste to zjistili (no product placement).

Den čtrnáctý - moje nejoblíbenější knížka, co mě nikdy nepřestane bavit

Opět porušuju pravidla, jsem to ale zlobivá holka. A taky zasranej hipster, kterýho prostě většina filmů nebaví a rozepisovat se tady o hloubce Deadpoola nebo Rebelky asi moc nemá cenu.

Den třináctý - o co se zajímám

Dobře, dneska jsem málem zapomněla. Takovýhle dlouhodobý závazky asi nebudou můj šálek čaje.

Den dvanáctý - tři radosti, které v životě mám

Jo, já vím, já vím, jak jsem říkala, že nechci, aby tahle výzva ukázala, jaký jsem depresivní lejno, tak mi to moc nevychází. Třeba to tímhle napravím.

Den jedenáctý - co kdyby?

Víte, když máte úzkost/paranoiu, říkejte tomu jak chcete, celej váš svět je jedno velký co kdyby.

Den desátý - něco, díky čemu se cítím silná

Ačkoliv mi to občas někdo řekne, už skoro dvacet let si úspěšně popírám, že jsem silná. Pokud se bavíme o fyzické síle, jo, dokážu vám nohama zlomit žebra, dokážu devadesátikilovýho chlapa přehodit přes rameno jako pytel brambor, dokážu udělat kliky ve stojce, ale psychicky silná nejsem.

Den devátý - moudra, která na mě zapůsobila

Ach jo. Ne, že bych nebyla člověk na moudra nebo tak, ale nemám vyloženě oblíbený citáty. Možná jeden nebo dva. Pokud chcete vědět, co na mě zapůsobilo úplně nejvíc, prostě si přečtěte Malého prince, protože tu knížku bych vám sem mohla vypsat klidně celou. Navíc teď nějak nemám náladu. Na nic.

Den osmý - něco, s čím bojuju

Nebudu lhát, jsem ve fázi, kdy bych se na tohle nejradši vybodla. Stejně to nikdo nečte.

Den sedmý - deset písniček, které miluju

Dobře, už týden? Jsem fakt dobrá. A to nepočítám to, že mě bolí každej nádech. O tom ale jindy.

Den šestý - pět způsobů, jak získat moje srdce

Moje srdce je vlastně kus ledu, co tlačí podivnou černou jedovatou tekutinu mými žilami. Nejsem si jistá, proč by zrovna chtěl někdo získávat tenhle orgán, můj žaludek byste si získali snáz. Stačí bodnout pod žebra a... jasně, článek.

Den pátý - pět míst, která chci navštívit

Ty jo, jsem fakt dobrá, takhle dlouho mi nikdy žádná výzva nevydržela.

Den čtvrtý - o lidech, kteří mě inspirují

Já vím, jsem rebel a ohýbám si témata výzvy podle sebe. Psát o jednom člověku mi přijde poněkud nezáživný.

Den třetí - Tři zvířata, která nemám ráda

Můžu říct děti? Důchodce v Kauflandu? Dobře, to bych potom eliminovala skoro všechny lidi. Vybrat jen tři exempláře toho, co nenávidím, bylo hodně těžký.

Den druhý - věc, co mi někdo řekl a já na ni nezapomněla

Dobře, musím se k něčemu přiznat. Když mi něco řeknete, pravděpodobnost, že si to budu pamatovat je zhruba stejně velká jako to, že obživnou dinosauři nebo že Lars Ulrich bude někdy dobrej bubeník (pardon, inside joke). Mám ale pár vět, který mi rezonujou v hlavě a nezapomenu na ně.

Den první: Deset věcí, co mě udělá opravdu šťastnou.

Ano, ano, tak nakonec jsem neodolala a v rámci svého pokusu o to naučit se psát na počítači víc než pěti prsty jsem nakonec usoudila, že tohle bude dobrý způsob, jak pocvičit jednak psaní a taky konečně kopnout do prdele svoji prokrasitnaci v psaní.

Na výzvu mě navodila moje malá Nowa, která má výzvu od Niany.

Tak a bez keců se do toho rovnou pustím. Jen vám dám prostor dole v komentářích k sazkám na to, jak dlouho mi tohle vydrží.

Vždycky jsem za tebou chodila, jen když jsem něco potřebovala?

Nadechni se.

Nadechni se, sakra.

Co se to s tebou kurva děje?

Je to jen chemie.

Mám se fajn, je mi skvěle.
Jsem zdravý duch ve zfetovaným těle. 
Jsem ranní ptáče, co zobe už od rána
Ibalgin, aspyrin, zyrtec a guarana. 
To je to pravý pro můj zobáček.
Tím dostávám svůj mozek do otáček.
Když jsem pod vlivem, můžu jít ven k lidem.
I v tomhle prostředí škodlivém a to s klidem.